Ačkoli každá vzdělávací akce by měla být „šitá přímo na míru“, vždy je třeba držet se „záchytného lana“. Tímto lanem bych nazvala základní kroky vzdělávací akce, které by měl každý projekt obsahovat. K těmto krokům patří: Analýza vzdělávacích potřeb, formulace cíle vzdělávací akce, stanovení profilu účastníka a následně absolventa, obsah vzdělávací akce, osnovy disciplín, definování metod a technik, výběr studijní opory, počítání rozpočtu a získání technického zázemí a v neposlední řadě evaluace.
Formy
Didaktickou formou rozumíme určitý organizační rámec výuky. Při rozlišování forem se držíme dvou kritérií:[1]
- kritérium didaktické - tj. umožnit účastníkům soustředit se na výuku a naučit se v daném čase co nejvíce
- kritérium ekonomické - tj. hospodárné využívání nákladů spojených s uvolňováním účastníků z pracovního procesu, jejich cestování, ubytování, apod.
Na základě těchto dvou kritérií, rozlišujeme čtyři základní didaktické formy ve vzdělávání dospělých:[2]
- Přímá výuka – osobní kontakt lektora a účastníka, většinou se jedná o jednorázovou akci, účastník je uvolněn z pracovních povinností
- Kombinovaná výuka – jedná se o kombinaci samostudia a výcvikových seminářů
- Korespondenční výuka – tzv. dálkové (distanční) vzdělávání, účastník je odloučen od svého lektora zeměpisnou vzdáleností
- Terénní vzdělávání – zahrnuje všechny prvky předchozích didaktických forem, ale ve specifických podmínkách (mimo rámec vzdělávacích zařízení a institucí) tedy v terénu
Metody
Didaktická metoda je určitý postup, jímž se lektor řídí při vyučování, ale také prostředek, který stimuluje učení dospělého, vede ho k určitému cíli a činí učební proces efektivním.[3] Obecně také platí, že při vzdělávání dospělých neexistuje „jediná správná“ nebo univerzální metoda. Určité metody se používají při předávání či osvojování vědomostí a znalostí, jiné při zvládnutí dovedností a rozvoji schopností, jiné při ovlivňování postojů nebo hodnotové orientace.
Během vzdělávací akce můžeme použít metody, které probíhají na pracovišti, ale také mimo
pracoviště. Mezi nejčastěji používané metody patří:[4]
I. Metody používané na pracovišti (v průběhu vykonávání běžné řídící práce - situace, kdy se do již zaběhlého týmu dostává nový pracovník, který je školen za pochodu běžné práce):
- Instruktáž – zapracování nového člena týmu, kdy zkušený zaměstnanec předvede pracovní postupy
- Coaching - dlouhodobý proces, který zahrnuje nejen vysvětlování, ale i sdělování připomínek a periodickou kontrolu, většinou ze strany vedoucího týmu
- Mentoring – obdoba coachingu, akorát, že iniciativa spočívá na novém členovi týmu, ten si vybírá školícího pracovníka
- Counselling – jedná se o konzultování, kdy konzultace probíhá obousměrně, školený dostává zpětnou vazbu, zároveň však předkládá vlastní návrhy
- Asistování – školený získá nadřízeného konzultanta (vedoucí týmu), kterému pomáhá, dokud není schopen samostatné práce
- Metoda pověření úkolem – školený pracovník musí splnit určitý úkol, má vytvořeny podmínky a přiděleny potřebné kompetence
- Rotace práce – školený pracovník je postupně pověřován pracovními úkoly v různých částech a na různých pracovních místech podniku
- Pracovní porady jako školící metody – jejich přínosem je informovanost o situaci v celém podniku, členové týmu získávají pocit sounáležitosti s podnikem, který je může i vnitřně motivovat
II. Metody používané mimo pracoviště (zaměřeny na rozvoj znalostí, sociálních vlastností či schopností a jen v menší míře na rozvoj pracovních dovedností manažerů - tyto metody se mohou použít při vytváření zcela nového týmu, nebo i u týmů, které jsou již nějakou dobu ustanoveny, hlavně v situaci předávání nových informací, motivačních školení, reorganizace týmu, změně či úpravě cíle projektu, atd.):
- Metoda klasické přednášky – vhodná pro sdělení nových poznatků či informací, výhodou je, že informace se dostávají k celému týmu naráz
- Metoda přednášky s diskuzí – začleňuje diskusní prvky, poskytuje zpětnou vazbu
- Seminář – předem připravené, členové týmu vytváří vlastní referáty, což je velice účinné v týmové spolupráci, jelikož každý člen může přednést svůj nápad, který může být funkční a originální, popřípadě může inspirovat jiného člena týmu
- Diskusní metody – výuka se mění ve výukový rozhovor
- Případové studie – je simulovaná problémová situace, při jejímž rozboru se tým učí řešením této situace, může prohloubit víru ve společného ducha týmu
- Inscenační metody (role playing)- stejný základ jako případové studie, ale k učení zde dochází při samotném hraní rolí, tj. jednání účastníků a možnosti sledovat své reakce na situace a uvědomit si je
- Manažerské hry – komplexní metoda nácviku řešení řídících a rozhodovacích problémů v podnikové i nadpodnikové sféře, řešení problémů je skupinové a velice podobné realitě
- Výcvik kreativity – podporuje produktivitu účastníků v duševní oblasti
- Projektová metoda – tým je zpravidla na závěr studia pověřen písemným řešením určitého problému, cílem je poukázat, že si ve studiu osvojil teoretické poznatky a dovednosti a že je samostatně dokáže aplikovat na problém podnikové praxe.
Při členění didaktických metod vycházíme z hlavního kritéria, a tím byl didaktický princip vztahu k praxi dospělého účastníka výuky. Z tohoto hlediska je možno metody dělit na teoretické, teoreticko-praktické a praktické.[5]
- Teoretické – kdy členové týmu dostávají teoretické informace, které jim pomáhají v nalézání nových řešení zadaného úkolu. Popřípadě se jedná o rekapitulaci či zhodnocení již udělaného. Jedná se například o klasickou přednášku, přednášku ex katedra, přednášku s diskuzí, cvičení, či seminář.
- Teoreticko-praktické – k týmu se dostávají nové teoretické informace, kdy se však členové týmu zapojují do výuky a snaží se nalézt řešení daného problému. Mezi těmito metodami můžeme nalézt diskusní metody, problémové metody, programová výuka, diagnostické a klasifikační metody, či projektové metody.
- Praktické – členové týmu si mohou nové situace sami vyzkoušet v praxi. Praktické metody jsou například instruktáž, coaching (mentoring, counselling), asistování, rotace práce, stáž, exkurze, létající tým.
Tento seznam zdaleka nevyčerpává bohatou a stále se měnící realitu. Cílem přehledu bylo jen poukázat na ty nejvýznamnější a nejvíce rozpracované metody.[6]
Použitá literatura:
Mužík, J.: Andragogická didaktika. 1. vyd. Praha: Codex Bohemia, 1998.
No comments:
Post a Comment